S vděčností za dar života věčného oznamujeme, že v neděli 4. 1. 2015 v roce 92. roce jeho pozemského putování, očištěn křížem bolesti, zaopatřen svátostmi, odešel v pokoji náš spolubratr P. Vít Josef Husek OFM.

Vít Josef Husek se narodil v roce 1923 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Do řádu vstoupil v roce 1943. Teologická studia prožil v Belgii, kde byl také roku 1949 vysvěcen na kněze a vrátil se do Čech. Za necelý rok kněžského působení byl díky nástupu stalinismu za svoji věrnost víře povolán na dva roky do PTP a pak osm let prožil v komunistickém kriminále. Dalších osm let směl dělat jen pomocného dělníka a teprve v roce 1968 mohl opět sloužit v pastoraci. Působil v Maletíně a pak téměř třicet let v Drahotuších. V Moravské Třebové sloužil od roku 2004. Byl oblíbeným zpovědníkem všech generací a dle svých sil se, zvláště první roky, zapojoval do života farnosti. S úbytkem zdraví a sil byl i nadále pro všechny příkladem člověka modlitby a přijatého kříže. Když cítil, že se bíží sestra smrt, uvítal ji s vírou a její branou prošel pokojně a s důstojností.

Pro všechny, kteří jej měli rádi, úryvek z jeho vzpomínek – jedná se o přepis ústního rozhovoru z roku 2004.

Narodil jsem se 2. 2. 1923 ve Starém Městě u Uherského Hradiště, sedmdesát metrů od prvního kostela v obci, který tam už dnes nestojí. Do kostela jsem chodil s rodiči v Uherském Hradišti k františkánům. Když jsem dospěl do ministrantského věku, rád bych tuto službu vykonával, ale neměl jsem odvahu to někomu říct. Až jednou, když jsem tak seděl před mší svatou v lavici, mě jeden z bratří oslovil. Tak jsem se stal pilným a svědomitým ministrantem a to po celou dobu své školní docházky. Za pomoci svého strýce františkána P. Ambrože Toboly jsem se dostal do Juvenátu v Kroměříži. ( Juvenát bylo františkánské gymnázium se zaměřením na františkánský dorost. pozn. autora.) Tam jsem se setkal s budoucími bratry Bernardem, Titem, Alešem, Řehořem, Floriánem, Efrémem, Benvenutem a Patrikem ( s tím jsem seděl celý první rok v lavici). Po roce samostatného studia představení dojednali, že přestoupíme do 2.ročníku reálky. Po sextě, to už bylo v době protektorátu, bylo domluveno dostudovat septimu, jinak by nám hrozilo totální nasazení do Říše.

Po septimě jsem odešel do noviciátu v Hájku u Prahy a tam den po svátku sv. Bartoloměje 25. 8: 1944 jsem složil první sliby. V noviciátě jsme byli třikrát do roka hodnoceni staršími spolubratry. Ti hlasovali o jednotlivých novicích pomocí fazolí ( bílá – černá). Podle většího počtu bílých novic obstál či ne a pak se rozhodlo o dalším působení. Pak jsem se zase vrátil do Kroměříže, kde nám přednášel P. Inocenc, Isidor a Leo. Tento pobyt v Kroměříži byl vlastně načerno. Za rok jsem složil slavné sliby. Prošel jsem tichým skrutiniem a měl slavnou profes.

Po válce v září 1945 jsem se přihlásil na fakultu teologie do Prahy, kde jsem byl přijat bez přijímacích zkoušek. Po roce studia, tou dobou jsem byl zrovna v nemocnici s kolenem, jsem se dozvěděl, že pojedu s řadou dalších bratří studovat do Belgie. „Posílám vás 12 jako apoštolů do světa, ať splníte své poslání,“ řekl nám před odjezdem provinciál Kapistrán Vyskočil. Odjeli jsme soukromým autobusem jednoho pražského podnikatele. Cesta to byla dlouhá, strastiplná a dobrodružná, neboť autobus se nám cestou několikrát porouchal. Když jsme dojeli do Lutychu, autobus dál nejel, protože se polámala poloosa. Z blízkého domu vyšli lidé, a když viděli, co se přihodilo, pozvali nás k nim do domu, kde jsme pobyli, než řidič dopravní prostředek opravil. S hostiteli se domluvili jen ti, kteří uměli francouzsky. Nakonec jsme šťastně včas dojeli do Bruselu.

Studium probíhalo ve francouzském jazyku. Jednou na přednášce dogmatiky v Christologii se přednášelo, jak Panna Maria učila Ježíše vše. Já jsem mezi bratry pronesl poznámku, že i Otčenáš. Přednášející to zaslechl, zděsil se, ale pak jsme se všichni zasmáli. Studium jsem dokončil a na kněze jsem byl vysvěcen spolu s bratry Titem a Řehořem 11. 6. 1949. Rok předtím byli vysvěceni Norbert, Aleš, Benvenut, Bernard, studium ze zdravotních důvodů nedokončili Marcel a Efrém.

Po návratu z Bruselu jsem slavil 19. 6. primici ve svém rodišti. Měl jsem obavy, to už bylo po Únoru 1948, aby se z této slavnosti nestala manifestace místních lidí, ale vše dopadlo dobře. Po dovolené jsem nastoupil jako pomocný páter ( simplex pater) v Kroměříži. Také jsem měl za úkol, protože jsem muzikant, dvakrát týdně hrát na harmonium při mši svaté pro studenty z koleje, kterou měl na starost P.Bernard.

V Kroměříži můj pobyt netrval dlouho, za necelý rok, 13. 4. 1950, kdy komunisté přepadli všechny mužské kláštery, jsem byl odvezen spolu s dalšími spolubratry do kláštera v Hejnici, který komunisté nazvali centralizační středisko. Po deseti dnech jsme byli odvezeni do Bohosudova tou dobou studovali teologii a byli „sloupy“ semináře. Jednou, když jsem byl v pilné práci, zaváděl jsem do své místnosti elektrická kamna, mě navštívil známý kněz. Při rozhovoru se zmínil, že se budu stěhovat, já jsem tomu nechtěl věřit. A opravdu, do 14 dnů přišel dekret, kde jsem byl ustanoven duchovním správcem v Drahotuších u Hranic na Moravě.

Farníky jsem byl slavnostně přijat 1. 9. 1974. Mou první velkou starostí a prací byla oprava kostela – stahování zdí. Nedaleko obce v Hrabůvce byl kamenolom, často tu létala velká letadla a po silnici dlážděné kostkami, hlavně za války, jezdila těžká vojenská technika. To bylo důvodem, že byla narušena statika kostela. Opravu, která trvala dva roky, nakonec pojišťovna proplatila. Já jsem platil pouze pracujícím pivo a denně jednu štamprdličku z farních švestek. Bratři se u mne na faře občas zastavovali. Byl jsem často kontrolován církevním tajemníkem. Když v r. 1976 tento tajemník zemřel, nastoupil nový, větší komunista. Ten se uvedl slovy: „My stát jsme vás vzali do služby.“ Zakazoval mi nošení řeholního oděvu a dal mi ultimátum: klerika nebo pryč z duchovní správy. Naštěstí mi dal na rozmyšlenou skoro půl roku – do ledna. Obrátil jsem se na sestry Notre Dame, které žily nedaleko, a ty mi ušily kleriku, kalhoty a košile ( některé nosím dodnes). Ještě svátek sv. Františka jsem oslavil v hábitu a pak jsem jej uschoval do skříně. Na další neděli jsem se v kostele už objevil v předepsaném oděvu, čehož si hned všimli lidé z farnosti. Takto jsem chodil oblečen až do listopadu 1989. Nerad jsem jezdil na dovolenou, nechtěl jsem opustit své farníky. „Hlavní důvod je ten, že jsem si vědom, že jsem kněz a ustanovený zde duchovní správce a mám moc, aby Pán Ježíš skrze mě osobně, i když je to tajemství, mohl být mezi námi. Kristovou obětí můžeme my, účastníci mše svaté, oslavovat Boha, toto tajemství jeho svátostné přítomnosti.“

Podle vyprávění P.Víta sepsala na jaře 2004 S.Jarůšková